ludia v Kanade, alebo Ameroke sa nehanbia preukazat svoje ludske citenie. Vela ich spieva v spevokoloch a aktivne sa stretava v kostoloch. To nie je nejaky nabozensky fanatizmus to je presne to iste jak v Rakusku po kostole sa ludia stretavaju v pohostinstvach a spolocensky vyziju. Je to urcity druh nabozenskeho ale viacej spolocenskeho vyzitia. To co ste videli je hnutie s nazvom FLASH MOB. Su to ludia, ktory sa nepoznaju, ale cez internet spolu komunikuju na roznych portaloch a cez internet sa dohodnu ze sa stretnu na urcitom mieste a zacnu spievat presne urcenu pesnicku. Je to akcia trochu zo srandy, trochu sa sebarealizovat a trochu rozdat stastia okolo seba. Ludia sa zvycajne spontanne pridavaju. Na jednom mole doslo k takemu preludneniu, ze tou piesnou tak rozvybrovali tu budovu, ze skoro doslo ku kolapsu. Je to pokus mladych nadsencov a idealistov trosku zblizit ludstvo.
Jeden muž mal raz zvláštny sen. Prisnilo sa mu, že sa prechádza po brehu mora s Bohom. Na nebi sa pohybovali obrazy z jeho života. Pri každom obrázku si všimol dva páry stôp v piesku - jedny stopy boli jeho a tie druhé patrili Bohu. Keď sa pred ním objavila posledná scéna, pozrel sa za seba a všimol si, že často boli v piesku len jedny stopy. Takisto si všimol, že druhé stopy chýbali v tých najťažších a najsmutnejších chvíľach jeho života. To ho znepokojilo, a tak sa obrátil na Boha s otázkou: "Bože, povedal si, že ak sa raz rozhodnem veriť v teba, celý život ma budeš sprevádzať a nikdy ma neopustíš, ale všimol som si pri tých najťažších okamihoch môjho života len jedny stopy. Nechápem, prečo si ma opustil vtedy, keď som ťa najviac potreboval."
Boh mu odpovedal: "Moje najdrahšie dieťa, milujem ťa a nikdy ťa neopustím. Vtedy, keď si trpel a prežíval najväčšiu bolesť a v piesku ostali len jedny stopy, to bol čas, keď som ťa niesol na vlastných rukách."
Bohatý továrnik sa počas svojej dovolenky pri mori díval na rybára, ktorý sedel pohodlne vedľa svojho člnu. "Prečo nejdete loviť ryby?" pýtal sa. "Pretože som dnes ulovil už dosť." odpovedal rybár. "Neulovíte viac rýb ako potrebujete?" pýtal sa bohatý muž ďalej. "Čo by som s nimi robil?" "Mohli by ste si viac zarobiť a potom si kúpiť lepší čln, aby ste mohli plávať ďalej a uloviť viac rýb." "A čo potom?" "Potom by ste si mohli kúpiť nylonové siete a potom uloviť ešte viac rýb a zarobiť ešte viac peňazí. Za nejakú dobu by ste mali celú flotilu a boli by ste bohatý ako ja." Rybár sa opýtal: "A čo by som robil potom?" "Potom by ste si užívali života." A čo si myslíte, že robím teraz?" znela rybárova odpoveď, ktorý sa pritom pokojne díval na more...
Šokující případovou studii o složitosti průmyslového metabolismu přinesli James Womack a Daniel Jones ve sve knize Zeštíhlující myšlení, kde stopují zrod a cesty jedné plechovky anglické koly. Sama tato plechovka je nákladnější a složitější na výrobu než nápoj v ní.
V Austrálii se vytěží bauxit a převeze se do továrny, kde projde chemickou redukcí. Tento půl hodiny trvající proces pročistí každou tunu bauxitu tak, že z ní vznikne půl tuny oxidu hlinitého. Když se ho vyrobí dostatečné množství, naloží se na obří loď s rudou a převeze se do Švédska nebo do Norska, jejichž hydro elektrárny poskytují levnou elektřinu. Po měsíci cesty přes dva oceány obvykle ještě leží nějaké dva měsíce u taviči pece.
Pec potřebuje čtyři hodiny na to, aby každou tunu oxidu hlinitého změnila na půl tuny hliníku v podobě desetimetrových ingotů. Ty jsou po dvou týdnech upravování převezeny do válcoven ve Švédsku nebo Německu.
Tam se každý ingot zahřeje na teplotu takřka 500 °C a vyválcuje tak, aby jeho tloušťka byla 3 mm. Tyto tabule se stáčejí do devítitunových rolí a přepravují se nejprve do skladiště a poté na válcovací stolice zastudena v téže zemi nebo i jiné, kde se vyválcují tak, aby byly l0x tenčí a použitelné pro výrobu. Hliník se pak odešle do Anglie, kde se z tabulí vystřihují potřebné tvary a formují se do podoby plechovek, které se pak myjí, vysoušejí, pokrývají základní barvou a poté další vrstvou, ve které je zachyceno sdělení o výrobku. Plechovky se potom lakují, opatří se přírubou (stále jsou ještě bez víčka), dovnitř se nastříká ochranná vrstva, která chrání kolu před korozí plechovky, a procházejí kontrolou.
Plechovky se potom ještě musí naložit do palet, převézt na vysokozdvižných vozících a skladovat, dokud nebudou potřeba. Poté se odvážejí do plnicího zařízení, kde se ještě jednou vymývají a čísti a pak se naplní vodou smíšenou s ochuceným sirupem, fosforem, kofeinem a plynným oxidem uhličitým.
Cukr pochází z řepných polí ve Francii a má za sebou převoz, mletí, rafinaci a další převoz. Fosfor pochází z Idaha, kde se těží z hlubokých povrchových lomů - při tomto procesu se také dostává na povrch kadmium a radioaktivní thorium. Za 24 hodin těžební společnost spotřebuje na redukci fosfátu do potravinářské kvality stejné množství elektřiny jako město o 100 000 obyvatelích. Kofein se dováží z chemické továrny do výrobny sirupu v Anglii.
Naplněné plechovky se uzavírají hliníkovým víčkem s odtrhovacím uzávěrem rychlostí 15 000 plechovek za minutu, pak se vloží do kartónových krabic, které dostanou patřičný barevný potisk a reklamní sdělení. Kartony se dělají z lesní papíroviny, která pochází odkudsi ze Švédska, Sibiře nebo prastarých panenských lesů Britské Kolumbie, ve kterých žijí medvědi grizzly, rosomáci, vydry a orlové. Plechovky se znovu nakládají na palety a převážejí se do regionálního distribučního skladu a krátce poté do supermarketu, kde se plechovka prodá obvykle do tří dnů. Spotřebitel si zakoupí 355 ml fosfáty ochucené, kofeinem impregnované a karamelem dochucené cukrové vody.
Vypití koly trvá několik minut. Odhození plechovky vteřinu. V Anglii spotřebitelé vyhodí 84 % všech plechovek, což znamená, že když k tomu přičteme ztráty při výrobě, průměrná míra hliníkového odpadu je 88 %. Spojené státy doposud získávají tři pětiny svého hliníku z panenské rudy, na kterou je třeba dvacetinásobný energetický výdaj oproti recyklovanému hliníku, a vyhazují takové množství hliníku, jež by dokázalo obnovit kompletní letecký park amerických obchodních letadel každé tři měsíce.
Každý produkt, který spotřebováváme, má za sebou podobnou skrytou historii - nepsaný seznam svých materiálů, zdrojů i dopadů. Je tu také průvodní odpad, jenž vzniká jeho používáním a způsobem jeho likvidace. V Německu se této skryté historii říká "ekologické zavazadlo". Množství odpadu provázející výrobu polovodičového čipu má 100 000x větší hmotnost než čip, u počítače typu laptop je to 4000x větší hmotnost odpadu. Na výrobu jednoho litru noridského pomerančového džusu se spotřebují dva litry benzinu a 1100 litrů vody. Jedna tuna papíru si žádá spotřebu 98 tun různých zdrojů.
Na zamyslenie
