Zhrnutie:

CVICENI: Během pobytu v Hurghadě jsme necvičili vojtovku, kterou jsme do té doby měli jako jedinou terapii. Jenom několikrát prsní zonu, když mě bolela záda, ale po opichu to nebylo třeba. Neříkám v žádném případě, že Egypt Vojtu ruší. Ale v průběhu pobytu je cvičení prostě nemyslitelné, protože čtyřicetistupňové vedro dost vyčerpavá.

To však neznamená, že by se po opichu neměl člověk hýbat ..........

Já jsem chodila denně třeba i na několik hodin plavat, nejdřív do bazénu a potom na pláž - je důležité, aby voda byla slaná, protože detoxikuje, což léčba vyžaduje. Ráno jsem si občas zašla do posilovny, ale z organizačních důvodů to byl problém, nicméně příště to napravím a budu chodit pravidelně - potřebuju zaktivovat dřív nepoužívané svalové skupiny a zpevnit je, takže fitness není nesmysl.

Po probuzení a během dne, kdykoli to bylo možné, jsem dělala všechno, co mi dr, řekla - protahovala achillovky, cvičila chodidla, rovnováhu i úchopy, všechno - léčba musí být stanovená individuálně, takže každému dr. přesně řekne, co by měl dělat. Ani nad tím se nesmí mávnout rukou, protože spolupráce je zejména v průběhu pobytu nesmírně důležitá.

Po injekcích je k dispozici masáž opichových bodů. Já jsem na ni chodila pravidelně, protože bez ní jsem druhý den měla opichy ztuhlé a otlačené (zmizelo to, ale chvíli to bez masáže trvalo). Navíc čím lépe tělo uvolníte, tím většího efektu dosáhnete, takže pokud budete mít možnost (jinak by tam masérka nebyla), rozhodně ji využijte a na masáž běžte. Nejenže je příjemná, ale člověk se po ní cítí volně. Já jsem před léčbou nedokázala chodit do schodů bez opory. Po opichu jsem to sice zvládla, ale stehna mě "táhla" a nohy celkově nebyly fit. Po masáži se účinky spojly dohromady (jako puzzle ;)) a nohy nebyly (a nejsou díky léčbě dodnes) unavené a nebolí.

Abych trénovala stabltu, chodila jsem bosa v písku. Pláž mi pomohla překonat jednu velkou překážku - strach z malých kroků. Dělala jsem velké, hlava se bála. Protože na písku je třeba vyvíjet větší stabilitu, hodně mi to prospělo hlavně kvůl rovnováze .....a chodidla, která byla hodně otlačená, protože jsem před opichem chodila šestnáct let po špičkách (teď už po patách), se "léčila" ve slané vodě i v písku. Měla jsem nohy vždycky těžké a trochu opuchlé, ale když díky léčbě zmizely z velké části deformity a klenba se srovnala, voda a písek mi hodně pomohly dát chodidla esteticky dohromady.

Každý večer, když bylo kam, jsem chodila na diskotéku. To proto, aby hemisféry dostaly ke stimulu ještě podnět a lepšila se "komunikace" mezi nimi. Hodně mi to pomohlo i psychicky, překonat strach z nerovnováhy byl pro mě problém vždycky. I teď si doma stále tancuju, a jsem přesvědčená, že ve spojení s léčbou mi taneční pohyby, byť ne úplně předpisové, pomohly odstranit mimovolné pohyby rukou, kdykoli jsem chtěla udělat pohyb izolovaný.

Jinak doma dělám všechno, co mi dr. Eva poradila, i jógu (přecházíme z poloh vojtovky, ale už bez zón), hledáme Bobatha a využívám i materiály z webu paní doktorky. Viz tu:

http://www.dr-eva-therapy.sk/sk/cvienia-pre-vaeich

http://www.dr-eva-therapy.sk/sk/cvienia-pre-menich

http://www.dr-eva-therapy.sk/sk/cvienia-pohyblive-ukaky

Ještě k vojtovce:

My už ji sice necvičíme, ale je to proto, že já jsem ve svém věku naštěstí schopná regulace pohybů a uvědomuju si, jak se má dělat, kdy je dobře a kdy naopak. Myslím ale, že malým dětem, které ještě tělo obecně tak ovládat neumějí. by Vojta určitě dokázal pomoct ještě víc než mně. Cvičením se vyvolávají automaticky správné fyziologické pohyby, a po léčbě je nesmírně důležité kódovat vzorce správně .... takže Vojtu po poradě s paní doktorkou ;)

Čím později se s léčbou začne a čím těžší stav je, tím složitější a náročnější je i její podpora. Neznamená to, že by neúčinkovala. Zkusme si však stereotyp handicapovaného člověka představit vedle stereotypu toho zdravého. Zaprvé je třeba si uvědomit, že poruchy CNS mají příčinu v hlavě, ne v těle samotném. Zrovna DMO je centrální porucha, při níž mozek nedovede správně ovládat jinak zdravé tělo (nezapomínejme ale na deformity s přibývajícím věkem a stádiem postiženíú,Zatímco synapse zdravého mozku nejsou poškozené a vysílají se tak správné signály do celého těla, synapse DMO jsou přerušené, a mozek si hledá "objížďky". Např. vojtovka pomáhá pasivním automatizmem k tomu, aby se i přes "objížďky" docílilo fyziologicky správného pohybu .....

Dr. Eva therapy však regeneruje poškozená mozková centra. Jak už jsem ale napsala, i když bude CNS schopná vyslat správný signál, přijmout podnět a po čase jej zautomatizovat, ze všechno nejdřív je potřeba zbourat starý stereotyp. Lidé se tedy neučí chodit od začátku, ale je třeba vůlí a vytrvalostí nejprve zlomit bariéry (což vzhledem k léčbě je snadnější a již uskutečnitelné), a teprve potom fixovat správný vzorec. Něco jiného je to u handicapu jako např. MR, kde dítě zaostává a není z nějakého důvodu schopno posunout se dál. Léčba ho nastartuje a posune,a nic se nemusí odnaučovat. Kdežto u poruchy fyzické je nesmírně důležité a pekelně těžké na soustředění vykonávat jakýkoli pohyb správně, i když tělo je k tomu již způsobilé (volné) a mozek připravený (přijímat stimuly).

Že dítě chodí někdy stejně jako před léčbou, nesignalizuje neúspěch terapie, ale to, že je třeba stále dokola s tělem a mozkem pracovat, stimulovat a budit. Já jsem poslední den v Hurghadě šla do ambulance, jako bych na žádné léčbě nebyla - nohy rotovaly dovnitř a neposlouchaly. Nebylo to proto, že by se stav zhoršil, ale je složité a namáhavé bariéry prolomit a zbourat to, co bylo dřív špatně ...udělaly jsme s dr. maximum, co se dá po 16 letech za 14 dní napravit, a proto pokroky, kterých dosahuju, jsou objektivně překvapivé.

Protože vím, jak těžko se to bourá a přerovnává, dovolím si apel: stimulujte denně, kdykoli vás napadne, čímkoli...nic nepodceňujte ... mně to dá zabrat, tím víc pak je to těžší u horších stavů.

Nikdy jsem si nemyslela, a připadalo mi směšné, že bych si měřila a počítala, kolik denně čeho zvládnu.

Ale denně dělám kliky po 10, aspoň 3x, dřepy po 20 kdykoli, hodinu věnuju józe a prokládám to vším cvičením, které jsem už dřív popisovala. Kolik hodin protancuju, ani nepočítám.

Vím, že to při škole bude časově čím dál náročnější, a tak se snažím urvat, co se dá. Je to vidět - během týdnu v Chlumu se mi chůze zlepšila o další kus jenom díky tomu, že jsem celý den chodila po chodbě, trénovala pohyb po pohybu a v podstatě jsem skoro neseděla !!!!!(když ano, aspoň v turku).

Pro porovnání už brzy na webu dr....

A moje rada na závěr:

Nic od léčby neočekávejte ... neříkám, že neúčinkuje, ale neporovnávejte svoje dítě s jinými ... každá DMO je jiná, nejsou dvě identická centra, nelze generalizovat ... pokud uděláte všechno, co je ve Vašich silách a co Vám dr. řekne, pokroky se určitě dostaví .... ... jen je třeba mít trpělivost ... DRŽÍM PALCE ...

August 2011--

Další pokrok! Umím tleskat levou rukou! Dřív nevěděla, jak na to, tak jsem tleskala jen pravou. Teď se probrala i druhá!

Stoj na jedné noze mi ještě moc nejde, ale je to lepší, než to bylo, protože před léčbou jsem na ní nestála ani tak dlouho, aby se to stihlo vyfotit...pravá je na oporu lepší ... musím někde vyhrabat to video před... ... a natočíme chůzi po schodech, ale to až bude čím :)))

Neuměla jsem si vůbec představit, že by se mohly zlepšit i ruce - moje obrna je smíchaná, od každého trochu, a přitom to někdy vypadalo tak lehce, že jsem za zlepšení nemyslela. Pravdou ale je, že jsem před léčbou neměla úchopy takové, jaké by měly být, čím víc jsem se přibližovala k předmětu, který jsem chtěla uchopit, tím víc se ruka třásla ...

Ale teď můžu shrnout pokroky i v jemné motorice:

Před léčbou:

• úchopy jsou čím dál víc spastické, postupně nedokážu chytit napoprvé malý předmět do prstů, ruka se třese a musím ji "překonat" - věci do ruky beru až na několikátý pokus
• z levé ruky se úchop postupně vytrácí, nedokážu vzít věc do prstů (jako by mi zmizely signály, nevím, jak to mám udělat), musím ji držet celou plochou
• při extenzi prsty prolamuju, nedokážu je narovnat "normálně"

• nedokážu udělat izolovaný pohyb levým zápěstím

Dva měsíce od začátku léčby:

• ruce se neklepou, nejsou v křeči, když chci něco uchopit, nemusím operaci složitě promýšlet - prostě do hlavy vyšlu signál, že chci něco vzít do ruky,a ruka to udělá AUTOMATICKY
• do levé ruky se vrátil úchop
• zlepšila se extenze (vidíme na obrázku)

• izolovaný pohyb levým zápěstím nyní už dokážu

Změny ale "zasáhly" i jiný resort :)

• četnost "trhavých" pohybů hlavou během řeči je 3x menší
• dokážu ovládat pohyby rukou během řeči - před léčbou téměř každé slovo doprovázely MIMOVOLNÉ! pohyby rukou, po dvou měsících jsou ruce v klidu
• zlepšila se koncentrace a déle udržím pohled i pozornost (uhýbala jsem po pár vteřinách očima - nebylo to psychikou, ale tím, že jsem se nedokázala zároveň někam soustředěně dívat, mluvit a přemýšlet nad tím, co říkám

:-) Asi týden po příletu mě postihla "slintačka" ... Předtím jsem mluvila spíš pomalu, neudýchala jsem moc dlouhé věty. Pak najednou jsem začala mluvit moc rychle a od pusy se mi dělaly bubliny. Teď už neslintám. Sice mluvím pořád stejně "nově" - na svoje tempo rychleji, i když nepatrně, ale už si na to pusa zvykla. Evidentně, a dr. to potvrdila, to v mozku jiskří :-)

Byla jsem včera v Mrtvole (v Motole) na tom měření podle Ashwortha, tak slečna slíbila, že pošle výsledky - pošlu hned jak dojdou. Ale obecně byla fascinovaná mojí dovedností izolovaných pohybů, ptala se mě, co cvičím, jestli Vojtu, tak říkám, že Vojtu už ne - a práskla jsem jí, že jsem byla u Saxany, dala jsem jí link a ať si počte. Byla úplně vycvaknutá :-)

Foto po 2 mesiacoch:

Nohy pred

Nohy po

2,5 měsíce léčby

Začali jsme 15. června, a tenhle soupis dalších změn je ke dni 6.9. - Za poslední cca dva týdny. Tentokrát to vezmu postupně, protože je toho docela hodně!

Ruce

•když ve škole něco píšu, nebolí mě prsty, jako mě bolely dřív, protože jsem tužku etc. držela hodně křečovitě

•spazmy zase trochu povolily, a i kdyby jich ještě kousek zbýval, je nepatrný a objeví se nebo zmizí časem

•když něco dělám rukama a sedím u stolu, už je nemusím mít podsunuté pod tělem, nemusí být fixované, aby se netřásly a poslouchaly

•všimla jsem si při matematice, že se prsty nejspíš neklepou už ani trochu, protože dokážu udělat od ruky rovnou čáru (ta není vlnkovaná, jako to bylo před léčbou), a i když tužku držím pořád ještě asi ne úplně správně, je vidět, že ruce jsou klidnější, protože když píšu, tak se pero netřese "podle" ruky

•navíc mi z prstů a z celé levé ruky zmizel nepříjemný klonus při usínání a probouzení, což považuju za zásadní pokrok, protože se před léčbou stále zhoršoval

Nohy

•dokážu udělat abdukci pravou nohou vleže na boku, což jsem před léčbou neuměla

•když ležím na zádech, dokážu si každou patu skrčit a dát k tříslu druhé nohy - před pár týdny mi to ještě nohy nedovolily, takže spazmy nejspíš zase povolily

•zlepšil se stav jizev na kolenou a nebolí mě, když na nich mám těsnější oblečení - dřív nesnesly ani punčocháče

•vymizely tendence nohou stavět se při chůzi na špičky - ve stoji to krásně uměly, zůstat na patách, už během léčby, ale když jsem šla, někdy mě chodidla "táhla" na špičky ... teď už nohy automaticky ví, že váhu přenáším na paty, takže vymizel i ten minimální odpor vůči správnému postavení chodidla, který tam ještě zbýval

•mám teď sice trochu horší levou nohu, protože koleno je víc zatěžované než pravé, a občas mi v něm "křupne" a při chůzi ze schodů a flexi a extenzi v sedu a pasivní mě trochu bolí, jako kdybych tam měla "vodu", ale měla jsem ji tam už několikrát, takže můžu napsat, že tam nejspíš není, anebo jí tam není tolik, protože by bolest byla progresivní a nedokázala bych se na nohu ani postavit ... ale to, že mě koleno trochu bolí a je o malinko větší (ale ne oteklé ani horké) než pravé, nejspíš znamená, že zlobí dočasně. Takže si troufám tvrdit, že si nohy umí s komplikacemi poradit lépe než dřív, a co je hlavní - trochu zhoršený stav mě vůbec nijak neomezuje a chodím stejně dobře, takže doufám, že odsávat mi tentokrát nikdo nic nebude, i když pro jistotu půjdeme nejspíš brzo na kontrolu na ortopedii ...

•teď chodím ze školy sama (cca 1,5 km), pěšky, a i přes batoh na zádech (který se snažím mít co nejlehčí) mě nebolí klenba chodidel, jako mě bolela bezpodmínečně poslední rok každý den ... a záda se mi pod taškou nekřiví (nechávám se sledovat :)), nebolí mě a dokonce ani kolena nemají tendenci se vtáčet, o což se vždycky před léčbou snažila

Co se týká "hlavy", tam se teď dějí asi největší změny.

•Jednou velkou překážkou v matematice a vůbec ve všem, kde se vyskytují čísla, bylo to, že když jsem měla něco z hlavy vypočítat nebo když mi někdo něco diktoval, tak jsem hned nevěděla, o jaké číslo se jedná. Neřeklo se "osm", a nenapsala a nevěděla jsem hned, že je to "osm", ale čísla (a vlastně i slova při diktátu) jsem si nejdřív v hlavě musela promítnout tak, jak vypadají napsaná. Nejdřív jsem si je musela představit graficky, abych věděla, o co ve skutečnosti jde (takže osmdesát dva nebylo v první fázi číslo, ale sněhuláček a labuť). Teď už si čísla ani písmena představovat nemusím, a okamžitě automaticky píšu. To samé je to s početními operacemi "z hlavy", takže nemusím už v duchu počítat na prstech postupně, ale hned mi naskočí výsledek. Jako by všechny vědomosti aspoň té základní matematiky v mozku už byly, ale teď teprve se vyhrnuly ven a rozbily to sklo, za kterým se schovávaly a odkud jsem je musela dostávat.

•Před léčbou mě občas přepadaly záchvaty takového celotělového (a nejspíš podvědomého) třesu, kdykoli něco nebylo přesně tak, jak to mělo být. Viděla jsem třeba v řadě vysázené kytky, a když jedna kytka vybočovala z řady třeba o milimetr, nebo byla od druhé vzdálená o něco víc než ostatní, okamžitě jsem to poznala (nikdo jiný si toho třeba nevšiml) a začala jsem se z toho klepat a šílela jsem, dokud jsem na to nezapomněla, což trvalo dlouho. Jako by to byl nějaký přehnaný detailismus, ale mně to působilo opravdu psychický problém.

•Další změnou je to, že mám větší kontrolu nad svými myšlenkami a představami vůbec. Nemyslím si, že to, že jsem ji před léčbou neměla, souviselo třeba s pubertou, protože se mi stávalo to, že někdo řekl nějaké slovo nebo něco napsal špatně, a já jsem nedokázala předchozí představu vyhnat z hlavy. Docházelo tak k tomu, že jsem třeba vyzmizíkovala slovo, které jsem napsala špatně, a pak jsem musela celou úlohu znovu přepsat, protože jsem třeba i na opraveném místě stále viděla chybu. Nevím, co to bylo, ale byl to strašně nepříjemný pocit a celá jsem se z toho klepala, takže jsem ráda, že je to za mnou, a snad už se to nevrátí.

•Dřív jsem měla potřebu stále něco črtat, psát, hýbat rukama, ale ne malovat - jenom čárat abstrakce. Teď začínám malovat aspoň soustavy podobných věcí, anebo rovnou celý obrázek (dřív mě to dohánělo k vzteku). A taky jsem začala kreslit barevně a ne jen tužkou nebo propiskou. Ani barvy už mě neprovokují, myslím, že fantazie se naopak v tomhle směru rozvijí pozitivně.

•A taky dokážu udržet souvislou myšlenku, o čemž svědčí to, že jsem tohle napsala bez přestávky a přemýšlení a slova mi jsou z "prstů" sama. Myslím, že se začínám zase vracet tam, kde jsem byla jako malá, protože když tak o tom přemýšlím, tak problémy s "hlavou", které jsem měla, začaly někdy kolem první třídy a trvaly vlastně až do poslední doby ...

•Musím to sem napsat, protože tohle byly věci, které mě házely do hluboké deprivace a vážně mi z nich nebylo dobře. Myslela jsem si často, že jsem jiná, a se svými emocemi jsem si neuměla poradit ne proto, že bych byla hysterická, ale hlava si dělala, co chtěla. Jenže už jen fakt, že jsem byla schopná o tomhle projevu odlinosti vědomě uvažovat a chtěla jsem ho řešit, způsoboval, že mě všichni "dušologové" viděli jako egocentrickou nebo "psychopatku".

Nikdy mě nenapadlo, že by léčba dr. Augustínoové mohla fungovat i takhle, ani jsem to neočekávala. Ale je mi teď tisíckrát líp. Začínám si věřit, začínám se mít ráda. Dokonce zmizely noční děsy a obsese (nemám a neměla jsem OKP, ale obsese tam byly).

Poslední rok a půl jsem měla snad díky pubertě ještě intenzivnější STRACH. Bála jsem se vždycky, všeho, co bylo kolem mě, představovala jsem si, co se MŮŽE stát,, bála jsem se tmy, ticha, moje fantazie mě dusila. A neuměla jsem to ovládnout. Teď jsou tyhle stavy tak z 80 % pryč.

Je mi skvěle. A o to víc mě těší, že slečna v Motole, která mě měřila (viz výsledky Aswortha etc.), si nebyla tak docela jistá, že mi může do dokumentace tu diparézu vůbec ještě napsat. Že mám DMO, to ještě viděla, ale jako "postiženou" hodnotila vlastně jen pravou nohu a levou ruku...i zázraky se dějí.

3. měsíce léčby (bez tří dnů) :o)

(Mozkový obušku z pytle ven. Jsem v setrvalém šoku z toho, že intenzita změn je stále vyšší.)

Začala jsem se orientovat v mapě. Dřív jsem vůbec nedokázala přenést obraz do skutečnosti. Plánek a objekt, který znázorňuje, byly pro mě dva naprosto neslučitelné pojmy. Ani se to nedá blíže popsat, protože jsem si ty dvě věci prostě vůbec nespojila, takže nebylo o čem mluvit. Po třech měsících začínám chápat. Dokážu na mapě najít trasu, kterou aspoň trochu znám, začala jsem ji využívat, takže teď jsem i v hledání cesty úplně samostatná. Před léčbou jsem mohla mít mapu a přesný popis každého centimetru trasy, a stejně jsem se musela každých 10 metrů ptát, kudy mám jít, protože jsem si to sice pamatovala, ale k ničemu to nebylo. Vypadalo to asi tak, že mi někdo řekl: "Běž rovně a pak zahni doleva." Šla jsem rovně. Tam jsem se zastavila a znovu si v hlavě přehrála: "Běž rovně a pak zahni doleva." Ale mozek už nepochopil, že rovně už šel a teď má jít doleva. Hlava byla schopná zpracovat jen jednoduché věty, ne souvětí nebo dva pokyny najednou. Teď už mi nedělá problém zpracovat několik informací najednou a (protože to samotné jsem dokázala) zároveň v danou chvíli využít tu správnou (to už mi nešlo, mozek to prostě nezvládal). Tenhle problém se však týkal pouze praxe, protože teoreticky mi nedělalo problém utřídit fakta. ...

Další věc, která s orientačním smyslem taky souvisí - dřív jsem nikdy nepoznala, kde jsem a jak jsem se tam dostala. Poznala jsem místa jako svoji školu, dům, město. Ale kdyby mě někdo poprosil, abych mu popsala, jak jsem se tam dostala, tak bych to neuměla. Trasy domů ze školy, po městě a tam, kam jsem často jezdila, jsem měla naučené, vydřené. Prostě jsem si pamatovala, jak tam dojet. Např. jsem znala Braník a samotnou Krč. Dokonce snad všechny ulice blízko metra, ale do nich samotných jsem trefila právě jen od stanice Kačerova. Kdyby mě někdo postavil do jakékoli z nich a řekl mi, ať jdu do jiné, netrefila bych. Můj orientační smysl a paměť byly vlastně soustředné kružnice. Trefila jsem kamkoli, ale pouze z jednoho jediného bodu v oné oblasti. Když jsem třeba chtěla do Balbínky, trefila jsem tam jenom ze stanice I.P. Kdybych vylezla na Kačerově, který je o kousek dál, už bych nevěděla, jak se tam dostat.

Znala jsem v podstatě hodně míst, ale nedokázala jsem (nebyla logická tendence) spojit je do celku. Teď se mi konečně všechno skládá jako puzzle o mnoha dílcích. Už poznávám místa, která znám,i když se v nich třeba ocitnu náhodou (před léčbou by mě to nenapadlo), a ani se nedivím, jak jsem se tam dostala. Protože všechno mi do sebe zapadá a je mi to jasné. Za posun považuju skutečnost, že už se nemusím ani trasy učit nazpaměť jako básničku, ale mozek mi automaticky pracuje sám, dedukci si nemusím "vynucovat", nemusím do ní hlavu "nutit", všechno mi samo "sepíná". Dedukce a jakákoli myšlenková operace, to byla v praxi prostě utopie. Teď už to jde! Dokážu přemýšlet a udržet myšlenku, když jsem v pohybu.

Přestala jsem slintat (sliny už stíhám polykat a nebudím se s mokrým polštářem :-)), a líp se mi kouše. Před léčbou se mi čím dál častěji stávalo, že pusa prostě "vypnula", že kousat nebude. Šlo to potom těžko a pomalu. To je pozitivní změna. Ta méně srozumitelná je, že mi rty nějak zvadly (líp se mi proto mluví slovensky, protože slovenština je měkčí - a není to proto, že se mi líbí víc) a artikuluje se mi těžko. Někdy se mi nepovede "ř", a obecně musím mluvit pomaleji než dřív, abych neudělala v každém třetím slově chybu (a s myšlením to nemá nic společného). Když zavřu pusu, tak se téměř vždycky "kousnu" do dolního rtu, a když se usměju, tak cítím, že je čelist celá ztuhlá. Dýchá se mi mnohem volněji a automatičtěji než před léčbou, ale artikulace je trochu horší. Je možné, že jsem si toho všimla prostě jenom proto, že mi z ostatních částí těla spazmy zmizely, anebo taky ne. Nevím - uvidíme :-)

Byla jsem na očním - brýle sice ještě mám, ale to horší oko se mi ,tuším, o 1/4 zlepšilo, dohonilo lepší, takže jsem dostala "nová kukadla". Žádanku dr. napsala s užaslým výrazem ve tváři, že tohle teda neviděla. Prý mi asi "zplastičtěl" mozek :-

2. liečba

Ja se takhle prochazim po terase a koukam do blba a najednou cejtim, ze uz vim, kde mam patu a kde spicku!!! Uz umim naslapovat a trochu se kroutit a drzet, Jupiiiii .... http://peti95.pismenkuje.cz/5766-z-krajiny-bez-diakritiky-happy-14-days.html to je posun :-P

Uz vim, proc lidi placou

Po druhe lecbe

Tak dneska je den D, stejne jako prvni mi i druha lecba vyrazi dech .. ted ale uz ve vyssim levelu ... kdo nezazil, nevi ... to je takova nadhera, kdyz se muzu hybat, jak chci a citit pritom emoce...

Je sestnacteho rijna 2011. Tak treba Oscar Wilde by mel narozeniny. A ja mam pocit, jako bych se prave dnes narodila taky. I kdyz o vic jak sto let pozdeji.

Presne pred ctyrmi mesici me zacala lecit dr. Eva Augustinova. Tady, v Hurghade, jsem tedy uz podruhe. A prala bych to kazdemu. - Ne zivot s obrnou, handicap nic zavidenihodneho neni. Ale tu nadeji, a prani, ktera se stavaji skutecnosti. Prani, na ktera jsem se ani neodvazila myslet a ktera jsem podvedome velmi intenzivne ignorovala ...

Kdyz me prvni lecba vytahla z nejhorsiho, nastartovala a udala smer - moznost, ze bych snad nekdy mohla byt uplne v poradku, zlomila zaroven jednu velkou barieru k absolutnimu klidu - transformovala sebenenavist v dostatek sebeucty. Prestala jsem se najednou hrabat ve svych diagnozach a vedela jsem, ze tudy vede cesta ven - ze prave lecba dr. Evy je pro me to prave. Prijela jsem domu a najednou jsem si uvedomila vlastni existenci docela jinak nez tomu bylo driv. Uz jsem se na sebe dokazala podivat do zrcadla a mirne se usmat. A co bylo hlavni, nebrecela jsem.

Priblizne pred dvema lety se u me zacaly objevovat psychicke stavy, ktere zacinaly nepochopenim zakladnich pravidel, logiky a faktu, a koncily zpravidla hysterii. Vzdycky jsem myslela jinak, nekdy az hyperlogicky. Moje mysleni bylo a dodneska je tak rychle, ze jsem jen malokdy schopna zachytit cokoli na papir - proto i blog je vetsinou utrzkovity -, a pokud jsem nad necim premyslela, bylo to nejmene trikrat tak zrychlene nez mysleni vetsiny lidi - dnes uz to muzu porovnat, prave proto, ze mi lecba pomohla i v tomto smeru.

V hlave mi v podstate nepretrzite bezi pasmo skutecnosti a fantazie. Lidsky mozek obycejne "skatulkuje" - na zaklade tohoto usporadani je tak clovek schopen logicky uvazovat, vyvozovat zavery a davat dohromady souvislosti. Vetsinou, mame - li neco, s cim si nevime rady, po nejake dobe onu vec pochopime, at uz jakoukoli. Ja mam ony pomyslne "skatulky" taky, a moje hlava rovnez dovede resit problemy. Tento proces reseni jakekoli komplikace je vsak nespocetnekrat rychlejsi, a uplne stejne je to s dedukci a logikou. Myslenkove operace jsou v moji hlave provedeny dopredu a ja se tak ztracim a nevim, co je realita a co je fantazie. Kdykoli dostanu jakykoli podnet ke zpracovani, mam pocit, jako by se veskere informace, jez jsem od narozeni ziskala, ze supliku vysypaly. - Tedy s pribyvajicimi roky to bylo horsi a horsi. Stejne tak rychle se fakta opet roztridi a vysledek zkoumani - odpoved, reseni - prijde paradoxne jeste rychleji nez u jinych. Jak jsem se totiz musela naucit se svou hlavou zit - a nejen zit, ale fungovat, dosahla jsem v trideni informaci velkeho cviku. A stejne tak, jak jsem prekonavala nadrcenymi mechanismy a urputnosti veskere skolni predmety, ktere jsem chapala stejne, ale uplne odlisne a jinym tempem nez moji spoluzaci, pracovala jsem podobne i se vsim ostatnim.

Jakykoli pohyb, jakekoli vyslovene slovo, vsechno, co jsem delala, jako by bylo dopredu peclive naplanovane.Ano, lidsky mozek pracuje neuveritelne hbite, lide vsak jeho cinnost nevnimaji. Vsechno, co delaji, je automaticke ve chvili, kdy se to nauci. U mne zadne automatizmy neexistovaly. Nebyly naprosto nikde. Ani ve vztahu k lidem!

Zacatkem puberty jsem si tenhle svuj zpusob konani vseho uvedomila. A protoze nemyslim podstatne jinak nez ostatni lide, takova skutecnost me nesmirne frustrovala. Nic z toho, co jsem delala, nebylo vycerpavajici, protoze jsem nikdy nic jineho nepoznala, ale postupne jsem o sobe stale vice pochybovala. Vyvrcholilo to minulym skolnim rokem, kdy jsem naprosto bojkotovala veskere uceni. Vedela jsem, ze jsem inteligentni a ne opozdena, ale v tomto obdobi sebereflexe jsem si limity sveho mozku uvedomovala velmi intenzivne. A zjisteni, ze i pres svou veskerou snahu zapadnout funguju jinak nez ostatni, mnou hodne otraslo.

Az ted zpetne si uvedomuju, ze jsem vlastne velmi dlouho zila ve skorapce. Nejednalo se v prvni rade o barieru psychickou, ale protoze hlava fungovala jinak nez by mela, poprat se s tim a vystupovat navenek naprosto normalne mi zabralo hodne casu a vnitrnich, rozumovych, dusevnich a mechanickych sil. A tak stejne jako se autisti uci veci nazmapet, mechanicky, dokud nikdo neprijde na to, proc premysli zrovna tak, jak premysli, ja jsem neumyslne dosahla nadprumerneho cviku hlavy v tom, ze jsem byla schopna spravovat se jako vsichni ostatni, a nikdo nic nepoznal.

A nebyla to tedy v prvni rade deprese. Kdyz jsem napriklad na plese nebo koncerte netancovala, nebylo to proto, ze bych se stydela za svuj zevnejsek, za svoje pohyby. Chtela jsem si jen takove chvile uzit, a uzivat jsem si je mohla pouze pri co nejmensim soustredeni na to, co delam. A tak jsem po vetsinu casu tam, kde me neco zajimalo, nehnute sedela. Pro predstavu - delat nekolik veci na jednou pro me znamenalo koncentrovat se prinejmensim tak, jako kdybyste na hlave nesli sklenici po okraj naplnenou vodou a v kazde ruce jeste jednu.

Utikala jsem proto do sveho sveta, kde jsem mohla myslet zpusobem, ktery mi vyhovoval a nikoho neprekvapoval, protoze v onom svete zadna bytost nebyla fyzicky pritomna. Dokazala jsem si hodiny a hodiny hrat na neviditelnem divadle pribehy, ktere se odvijely od fakt a prechazely v prani - tam, kam jsem nedospela, anebo velice tezko, protoze pro mne jakykoli socialni kontakt znamenal obrovske sebezapreni, analyzu a jakes takes vyusteni. Nedokazala jsem si ani najit kamarady, protoze kdykoli mi nekdo neco rikal, musela jsem si to rict nejdriv sama a potom jsem pochopila, o co se jedna. Delalo mi problem pochopit vztahy mezi lidmi, a na druhou stranu jsem dokazala byt - a dokazu - empaticka.

Minuleho skolniho roku mi moje problemy doslova prerostly pres hlavu a ja upadla do stavu, kdy se hysterie stridala s amoky beznadejneho smichu. Nedokazala jsem uz ani slovne vyjadrit emoce, a to i presto, ze mi slovni zasoba zadne problemy nedelala. Ale v souvislosti s tim, jak muj mozek pri zpracovavani fakt fungoval, jsem byla po poznani - analyze jakekoli emoce tak vycerpana, ze jsem vyjadrovala pocity poslednich nekolik mesicu pred lecbou pouze pohybem, cukanim, kousanim, tresem, zachvatem place beze slov. Neucila jsem se, protoze predstava a stoprocentni uvedomeni toho, co by se mi v hlave zacalo odehravat, chtela - li bych se neco naucit jinak nez spontanne, me po zkusenostech v dobe, kdy uz jsem vedela, ze to neni normalni, vyslovene desila. A mela jsem ze sebe az takovou hruzu, ze jsem dokazala hodiny necinne stat pred zrcadlem, divat se na sebe a pokousela jsem si samu sebe uvedomit jako soucast celku, jako cloveka, ne jako nekoho, kdo se stahuje do sebe a nedokaze se sebe vyjit. Ale takove pokusy zpravidla koncily usinanim v slzach, protoze jsem nad sebou nedokazala vladnout. A pritom jsem vedela, ze tu schopnost delat vsechno perfektne mam - ale ze je nekde za sklem, nekde, nevim kde..

Diky lecbe se mnoho veci zmenilo. Nebojim se ani sebe samy, ani tmy, ani mrtvych. Vinou hyperlogiky jsem byla v nekterych vecech fyziologicky pozadu. Bala jsem se jako male dite. Nechapala jsem zakladni vztahy mezi symboly, ale bez symbolu jsem dosla svou cestou ke spravnemu vysledku - napriklad jsem vedela, ze pet a pet je deset, ale nechapala jsem proc. Diky lecbe se zurocil ctyriadvacetihodinovy cvik a dneska uz chapu, po sestnacti letech, proc to tak je.

Zmeny sveho tela vnimam pozitivne. Pred lecbou by me zdesily. Nechapala bych je. Diky lecbe zacinam svemu mysleni a existenci rozumet. Rozumet. Uz to dokazu. Pred ctyrmi mesici fungovala pouze mechanicka cinnost mozku.

Zrovna dneska, po opichu hrudniku, kdy se mi zacalo mnohem lepe artikulovat, dychat a kdy jsem zjistila, ze muzu zpivat a hrat si s hlasem, jsem zaroven i prisla na to, ze moje emoce zacinaji pracovat tak jako emoce kazdeho jineho cloveka. Nebyla to puberta, nebyla to jenom ona povestna cast zivota, ale byla to i jina mysl, co me brzdilo, desilo a vycerpavalo.

Uz od dvanacti hodin stojim nebo sedim u pocitace. Mam sluchatka v usich, posloucham Zuzku Navarovou a najednou vim, ze chapu, ze rozumim. Vim, proc se usmiva. Vim, proc se hybe do rytmu. Vim, proc ji lidi tleskaji, vim, proc si zpivaji. .... A zpivam si s ni, tancuju si s ni a smeju se. Smala bych se nahlas, kdybych tu byla sama.

Po sestnacti letech jsem zacala citit. Vnimat. Vyjadrovat. Temer normalne. "Bezbolestne."

Nemame jeste zcela vyhrano, ale ten obrovsky kus, o ktery me dr. Eva dokazala behem ctyr mesicu posunout, me zmenil - a dekuju za to. Vsechno je ted tisickrat lehci. A ja zacinam zit v realite stejne plnohodnotne, jako vy. Fyzicky i psychicky.

Pani doktorko, dekuju vam a smekam.

Moje druhá léčba v Egyptě: "Cogito, ergo sum!" aneb máme vyhráno?

V termínu 22.9. - 20.10. jsem absolvovala další ambulantní léčbu dr. Evy Augustínové.

Vzhledem k tomu, jak brzy jsem do Hurghady po první léčbě jela, jsem se trochu obávala, že ji tělo "nezvládne" přijmout a reakce nebude tak intenzivní, jak by mohla být po delší pauze (koneckonců máme léky na doma), jsem od tohoto kola nic neočekávala. Pokroky přicházely i s domácí léčbou a jejich tempo se nezpomalovalo.

Ukázalo se však, že dr. Eva přesně věděla, proč mi klást na srdce, že jakmile to finančně bude možné, mám se do ambulance hlásit stůj co stůj.

Koncem prvního týdne se upravily reflexy. Jako by mozek rychleji rozpoznával podněty a automaticky na ně reagoval. Dřív jsem byla ještě v tomhle ohledu spastická, takže když jste na mě vybafli nebo zakřičeli, lekla jsem se o deset vteřin později. Jako když máte na liště v počítači otevřených šest oken najednou, všechna se načítají - a najednou PC zamrzne - a po půlhodině se rozběhne znovu.

Na desátý den léčby se začal měnit i stereotyp chůze. Po opichu jsem dokázala vědomě řídit pohyby pánve - konečně jsem přišla na to, jak se to dělá, a dr. Eva, když viděla, že mám další překážku za sebou, do mě od toho dne až do rozloučení pokaždé hučela zaklínací formuli "osmička, pánva, ramená". Třetí týden léčby jsem tak měla dojem, že všechno, co jsem se od první léčby naučila, mi bylo dáno zapomenout. Injekce mě totiž vystimulovaly tolik, že jsem nestíhala změny stereotypu do vzorce chůze zapracovat, a tak to začátkem týdne čtvrtého vypadalo, že odjedu horší, než jsem přijela.

Myslela jsem si chvíli, že už to nezvládnu. Třetí týden jsem se už začala stahovat, injekce bych byla odmítala, kdybych se nepřemluvila a hlavně - kdyby nebyla paní doktorka taková, jaká je. Chtěla bych jí na tomto místě nesčetněkrát poděkovat za několik věcí:

Za to,že mi byla velkou psychickou oporou - byla jsem v Hurghadě tentokrát sama, bez táty.

Za to, že mi pomáhala svým přístupem, a někdy i přísností, překonat obtížnosti, které byly s průběhem léčby spojené - čím vyšší level, tím těžší je, a u mého pohybového progresu to platí stejně tak.

Za to, že v její ambulanci nepadlo ani jednou slovo diagnozy a prognozy. Nepřipadala jsem si tam vůbec jako u doktora. Eva Augustínová je nejen lékař, ale i člověk a já jsem moc ráda, že jsem měla šanci ji poznat.

Druhý den léčby v červnu mi řekla, že to dáme dohromady.

Na začátku té druhé si dala předsevzetí - vrátit mě domů rovnou jako svíčku.

Jak to nakonec dopadlo?

Po čtyřech měsících léčby - po podzimním měsíci v Hurghadě - chodím už naprosto normálně. Dr. se dokonce smála, že rovněji než modelky. Když se dokážu správně, přiměřeně, soustředit, chůze je definitivně přirozená. I když je pro mě těžké si na nový stereotyp zvykat a "pouštět ho do hlavy" - paradoxně čím víc se soustředím, tím víc je chůze "umělá" -, dr. Eva je přesvědčená, že mi lékaři, kteří mě sledují, už diagnozu dětská mozková obrna nenapíšou.

V Hurghadě jsem však určitě nebyla naposledy - léčba by v mém případě měla trvat aspoň 3 roky. Paní doktorka ale říkala, že záleží na mě, jak dlouho, a jestli vůbec, mě bude muset opichovat.

Krom fyzického posunu se ale za ten měsíc změnila i moje psychika, a po opichu uší i smyslové vnímání. To už je ale jiný příběh, a protože není čas ani prostor, najdete ho tady http://peti95.pismenkuje.cz/5828-uz-vim-proc-lidi-placou.html

Lipovou alejí - poprvé, jinak a stále stejně ;)

Je tady podzim. Už teda nějakou chvíli, ale pro mě teprve chvíli. Minulej podzim byl strašně pesimistickej a nervózní. Ten předtím ne. Ten byl nádhernej.

Od 24. dne druhé léčby neuplyne jeden den, kdy bych si nezpívala nahlas blahem. A to se nestalo nic převratného. Ne, vážně, nestalo. Není to vůbec nevděčnost, ale já to tak necítím. Nemohla bych o léčbě a jejím úspěchu mluvit jako o zásadní změně svého života, třebaže by to byla slova výstižná.

Ne, můj život se nezměnil.

Jsou tu stále ti samí lidé, dny neubíhají pozpátku jako film, který si chcete znova pustit. Spoustě lidí by to všechno mohlo připomínat druhou šanci, ale tak to není. Nebyla to druhá šance, byla to šance jedna jediná. A byla součástí všeho. Jsem paní doktorce hrozně moc vděčná za to, že jsem si to v tenhle čas dokázala uvědomit. Kdo to nezažil, asi nepochopí.

Baletka je tady.

Byla jsem tu vždycky. Ale neměla jsem rovný hokejky, a každým dnem jsem se prokousávala dost zamračeně. Smích nebyl vzácný, ale ani obvyklý. Nemohla jsem sedět dlouho mezi lidmi a nezávazně se s nimi bavit, protože jsem po půlhodině upadala do něčeho, co jsme pracovně nazvali "úsporný režim". Sedět a někde se bavit, povídat si, řešit svoje problémy s někým jiným ... jít na procházku .. jen tak se dívat kolem sebe ... přijít za tátou a dát mu pusu ... jen tak si zpívat .. něco si číst, abych si odpočinula ... udělat někomu radost natrhanou kytkou ... nedělat na chvíli nic závazně ... to jsem nedovedla. Neviděla jsem produkt, protože tím by v takovém případě byly emoce a - k těm jsem byla otočená zády.

Ještě v průběhu druhé léčby jsem se neustále vracela k tomu, co jsem kdy udělala špatně, a přemýšlela, jak to změnit. Byla jsem takříkajíc mimo a hodiny jsem koukala do stěny. Když jsem se pak nedokázala kontrolovat a několikrát mě dr. Eva přistihla v tom stavu i u sebe v ordinaci, ptala se mě, kde jsem. Moc dlouho jsem jí na tu otázku nemohla odpovědět. Nešlo to, byla jsem jako za sklem. - A to je právě to.

Byla jsem za sklem, a tak se duševní a mnohdy i verbální podněty nemohly měnit jako vzduch - dovnitř a ven, ale proudily jenom směrem ke mně a já je neuměla zpracovávat a ventilovat. Prostě jsem tuhle schopnost neměla.

Jsem tak ráda, že píšu v minulosti.

Dr. Eva mě mimo jiné naučila zamykat bránu a víc se k tomu, co nemám ráda, nevracet.

Tady a teď.

Jsem rovná jako svíčka, moje komunikace se mnohonásobně zlepšila, byť to na první pohled vidět není. Už si taky umím říct: "Tak tohle ne, Peťko." A už si zase tancuju a zpívám a nesedím a nekoukám do neznáma. A učím se. Vydržím se soustředit!!! Už zase jsem vytáhla papír a tužku a píšu. Konečně i sem na blog umím napsat zase nějaký hřejivý článek, snad - když máme teda ten podzim.

K tomu, co je za mnou, se už vracet nechci. Kdo by si taky ty křivý nohy připomínal :). Ale mám to na paměti a jsem za to, že nebyly rovný odjakživa, ve své podstatě hrozně moc vděčná, protože tím víc si teď můžu vychutnávat nové věci - protože vím, jaké to bylo bez nich. A přijímat lásku, úsměv a oplatit je už taky dokážu. A rozumím tomu. A to je velká úleva. Jsem přesvědčená, že sem, do tohohle stupně pohody bych bez léčby nedošla.

Děkuju, a Vám, kteří jste nezapomněli projít kolem, přeju krásný podzimní podvečer!

Ožíváme!

Líp než jedna velká stage za x milionů let se mi zdá denní blog - no ne? ;)

Spolu s hlavní terapií jsem změnila i rehabku - už necvičím "typickou" vojtovku, která mě udržovala, ale jinou, trochu aktivnější, která dovoluje improvizovat (já vím, že by mě za tenhle termín vojtaři asi zabili, ale teď, když se potřebuju hýbat správně, je moje spolupráce stěžejní, a přitom se bez Vojty neobejdu ;)). Když jsem byla na zářijové první konzultaci, pan doktor Vacek na mě celou dobu zkoumavě koukal a nakonec, když jsem se bez opory rukou zvedla z lehu do sedu, z něj vypadlo procítěné "no ty jooo", takže můžete uzavírat sázky, co řekne příště ;)).

Dneska jsem byla, kvůli měsíčnímu "flákání" v Egyptě, na rehabce podruhé. Byla to z časových důvodů "rychlovka", ale mně se i přesto povedla na celou cestu domů krásná fixace držení ramen, a protože jsem měla spoustu času, šla jsem i pomalu a stabilně. Nikdo na mě tentokrát nekoukal a neprovázel nohy od kolen dolů konsternovaným pohledem, naopak se na mě vrstevníci protějškové opatrně culili, a ješitná, po pozornosti toužící ženská se ve mně fakt nezapřela ;))) Myslím, že se můj psychomotorický vývoj posunuje rychle tam, kde má být ;)

Je to prostě nádhernej pocit. Vyjít z vrátnice, koukat kolem sebe, ne na nohy, kam jdou, a moci lidi zdravit úsměvem. Najednou mi všechno připadá přátelštější. Můžu se víc dívat, mám širší horizont a zhluboka se nadechuju. Dokonce jsem si trochu "zašla", prolezla jsem vinohradské uličky skrz naskrz, a protože už se zase probudila moje dlouhodobá paměť, najednou jsem ta místa poznávala - jak jsme tudy chodily se ségrou, když jsem byla malá. Tehdy mi Praha přišla obrovská, nepřemožitelná a nedobytná. Nikdy by mě, ještě ani před rokem, nenapadlo, že se tam jednou budu sama "toulat". Vždycky jsem všechno chtěla mít co nejdřív za sebou a všechny trasy jsem zdolávala jak autistickou školu nadrcenými úseky a omezenou energií.

Před půlrokem bych nebyla schopná v takové části dne vůbec fungovat (nohy se probouzely kolem desáté ranní, a to ještě velmi neochotně), ale dneska jsem pochodovala od šesti do jedenácti. Sice mě lapky trochu bolí, ale myslím, že je to normální únava, kterou trpí i odjakživa rovný nohy, takže mě to netrápí. Naopak jsem na paní doktorku náležitě hrdá. Totiž na to, co dokázala.

Yooo, jen tak pro zajímavost. Předevčírem byly pokořeny boty - krásný kožený kozačky s pěticentimetrovými podpatky, které mi táta jednou odněkud přinesl. Když si vzpomenu, jak na mě koukal, dost opatrně, na to, jakou mám radost,i když mi na nich nešlo rovně chodit, uvědomuju si, že i pro něj to, co je teď, musí být povzbuzení - sice na paní doktorku v červnu, když na mě hulákala ještě ze dveří, ať nezapomenu kroutit pánví, koukal dost naštvaně ("Proč z ní chcete tu ženskou udělat tak moc? Stačí mi, že je drzá!), ale uznal už, že jsem řádná ženská ;)), jupííí!

No a včera to byly brusle ... až je ovládnu, dám vědět. Zatím to ale zkoušíme jen v kuchyni, a dobře tomu. Zákonný zástupce má pochroumaný prst na ruce, nechci ani myslet na to, co by to odneslo mimo dům ;)). A já jsem došla ... dojela. Přes překážky ... pomalu .. ke hvězdám ;).

Měsíc po druhé léčbě ( 5.měsíců od začátku léčby).

Na závěr mě paní rehabka poprosila, abych se jí, když to vydrží, za dva roky přišla ukázat znovu. A tak jsem usínala s vítězoslavným pocitem, protože paní doktorka Augustínová mi slíbila, že za rok bude zpráva prázdná – a za dva molo a Miss. Modelingové ani podobné ambice ale nemám a věřím tomu, že za dva roky už nebudu léčbu potřebovat.

Chvíli to ale ještě potrvá a já neusínám na vavřínech. Navíc mám pocit, že přes zimu bude cvičení obzvlášť těžké a důležité. I když ale v tomhle období moc změn nenastává (protože v zimě i zdravý člověk zatuhne), něco se přece jen zlepšilo.

Levá ruka má lepší hrubou motoriku, unese víc a všimla jsem si, že už mezi ní a pravou není skoro žádný rozdíl – buď funguje jako hlavní nebo jako pomocná, a už ani nemusím myslet na to, aby se zapojila sama, což je dobře, protože ještě před měsícem by zůstala levá ruka viset podél těla, kdybych si nevzpomněla, že ji taky už můžu používat.

Když sedím, píšu nebo dělám cokoli, kdy je hlava v jiné úrovni než tělo (tedy skoro vždycky, když nestojím nebo nechodím), nemusím už ji podpírat. Dřív byl krk slabý, takže mě brzo bolel a hlavu jsem dlouho neudržela – a když jsem se snažila ji vzpřímit, vždycky mi zatuhla ramena a ruce se zkřížily v pěstičkách přes sebe.

Zvládnu už rozpažit, i když je to dost nepříjemné a trochu to bolí, ale ruce (zejména pravá s tím měla problém) už tomu aspoň nekladou odpor. Když ale chci rukama v ramenou plynule pohnout "dozadu-dopředu", už to nebolí tak jako v Egyptě.

S nohama jsem spokojená, protože se ani po nemoci, kdy jsem cca 2 týdny pořádně necvičila a většinou ležela(nebo přecházela bacil ve škole), nezhoršily, stav se neposunul dozadu, jen se zarazil (jako pozastavený download). Teď, když už jsem zase OK, mám pocit, že se o kousek vylepšila klenba a ten vysunutý palec se "zasunul" kloubem zase zpátky, takže chodidlo je o něco rovnější a vypadá přijatelně – vlastně nejen vypadá – dlouhou dobu nezabolelo, i když to možná bude tím, že už jsem dlouho nestála a nechodila po špičkách. Zatím jsem se totiž vždycky, když jsem to chtěla zkusit(předvést někomu, jak jsem chodila dřív), málem zřítila. Nohy evidentně v tomhle ohledu ten starý stereotyp už zapomněly úplně a doufám, že už to vydrží!

Když už mluvíme o tom stahování, mám radost z toho, že se ve škole neztrácím a dokážu už si spojit učivo dohromady – vnímám návaznost. Dost mi to pomohlo v dějepisu, kde jsem dřív všechno musela znát nazpaměť, protože jsem neuměla přemýšlet souvisle. Zato teď, když jednu hodinu přijde Bořivoj a druhou Ludmila, už se nevztekám, že nepřišli spolu.Ještě před nedávnem jsem nedokázala pochopit, že jsou manželé, když jsem se o nich nedozvěděla zároveň – prostě jsem je k sobě neuměla seřadit (bylo to dost podobné jako puzzle - i kdybych je znala už několik let, bez předlohy bych je prostě záměrně nesložila, ani kdyby měly jen několik dílků).

No a konečně – zdají se mi sny. Pestrobarevné sny s dějovou linií. Sice si je nikdy nepamatuju, ale vím, že se mi zdají, protože se mi nikdy dřív nezdály tak jasně. Myslím, že to hodně souvisí s vnímáním, protože před léčbou jsem žila jenom v současnosti. Nechápala jsem souvislost mezi včerejškem, dneškem a zítřkem....

Rehabka mi odmitla napsat poukaz na ortoboty s tim, ze na otisk tohohle chodidla mi nedaj ani vlozky, ze je to temer zdrava klenba ...a to se jeste pred pulrokem hadali, kdy me poslat na operaci :DD

Prosinec 2011 - po 6 mes. léčby

1) Ze dne na den se uvolnila pusa!!! Měla jsem s artikulací minimální problém a vnímala jsem ho spíš jen já, než že by byl slyšet, ale najednou se mi daří bez zadrhávání vyslovovat "ř" a "l". Povolily se i čelisti, takže nepolykám a nemumlám koncovky, ale mluvím čistě. Je to změna, která přišla sama bez předchozího zkoušení a okamžitě byla poznat.

2) O hodně se za poslední měsíc zlepšily i oči. Dokážu plynule pozorovat pohyblivý cíl, dřív jsem těkala a neuměla zaostřit. Tahle vada podle paní dr. na očním zmizet nijak nemůže, ale u mě to evidentně je trochu jinak! Takže už nemrkám tak zběsile, oči už nekladou odpor, když chci mhouřit. Pomohlo mi to při psaní, protože už jsou písmena aspoň stejně velká a nezvětšují se směrem doprava.

3) Asi před třemi týdny jsem začala reagovat na rychlost. Už rozlišuju rychlou a pomalou chůzi nebo jízdu. Dřív jsem vůbec tempo nevnímala, když mi někdo řekl "zpomal", bylo hrozně těžké pochopit, co tím myslí, protože jsem si to neuměla představit.

4) Už přes týden mám doma motomed, cvičím na něm denně (nohy i ruce, každé aspoň hodinu) a cítím změny - když jdu, nedopadám na jednu nohu, obě dvě se pohybují stejně a nemusím si tím pádem dávat tolik pozor na pánev.

5) Před dvěma měsíci mi to ještě nešlo, ale když cvičím s čínskými kuličkami, v pravé ruce už s nimi dovedu točit tak, že se nedotknou. V levé se ještě dotýkají, ale už jen to, že je vůbec otočím, je velká změna, protože kroužit levačkou jsem sice uměla, ale jakmile jsem chytila něco do dlaně, zase zkameněla.

6) Ještě nedávno mě v noci budily záškuby - nesouviselo to se sny, ty se mi nezdály, ale jakmile jsem neměla ruce fixované pod sebou a nohy skrčené, anebo jsem ležela na zádech, okamžitě jsem sebou trhala. Vždycky jsem se budila s koleny u sebe, ale teď se ani ve spánku nevtočí, můžu spát na zádech s rukama podél těla a neškubou sebou,